Cigán, cikán nebo Róm, a co vlastně říct svým dětem?

Vzpomínám si jak mi moje babička se zdviženým prstem dávala varování, že po Šlapanicích chodí zlodějka cigánka. Po nějaké době se g přetavilo v k. Cikáni byli tehdy stále v mých očích potencionální nebezpečí, ale vůbec jsem nevěděl proč. Ve svém dospívání jsem byl i nehezky cikány stlučen. Tehdejší Občanská nauka řešila především vítězství dělnické třídy, než soužití s menšinami ...

Nic z toho, jsem si však nebral jako možný předsudek. Mezi cikány jsem měl tehdy i spoustu přátel. Pak se najednou slovo cigán a cikán stalo pejorativním výrazem. Dozvěděl jsem se, že cigáni a cikáni již nejsou a jsou Rómové. A tak  výrazy "soudruh, cikán nebo třeba podnikatel" jsou dnes neslušným výrazem. Dodnes nikdo pořádně neví, proč se toto etnikum přejmenovalo a proč je starý název tabu, podobně jako všechny diskuze o této problematice. V lidech to proubouzí skryté nepřátelství, nic víc.

Myslím, že přežít znamená žít a nechat žít. Tedy je potřeba notnou dávku empatie. Ne, všichni vám musí rozumět a ne všem mohu rozumět sám. A podle tohoto pravidla proplouvám úspěšně mezi mnoha kulturami na světě již léta.

Otázkou však je, co a kdo učí mé děti.
Co vlastně mám říkat svým malým dětem? Jak jim to mám vysvětlit? Dospělí krčí rameny a říkají: "pššššššš ticho, o tom se nesmí mluvit". Ptám se na řešení různých skupin lidí. Dělníků i akademiků. Vietnamce, Róma ale i Cikána. Nikdo neví, jak by to mělo být správně. Máme si vzít vzor z politiků? Z úředníků?

Zkusme si sami sobě odpovědět ...
Má právo člověk chtít nepracovat? Má právo člověk žít jak se mu líbí? Má právo nesouhlasit? Má právo krást? Má právo chodit špinavý? Má právo bydlet kde se mu líbí?
Kdo mě dnes nutí do práce? Někoho pouze peníze, když je má, nemusí chodit do práce. Každý z nás přece žije po svém. Demokracie je o vyjádření svého postoje. Dnes si stále mohu něco ukrást nikdo mi v tom nebrání, když něco ukradnu, jsem potrestán a když mi to nevadí kradu dál. Kdo koho může nutit aby si bral každý den jiné kalhoty? Pokud chci bydlet jinde, než v Brně, stěhuji se. Kdo mi to má povolovat, či zakazovat?

A tak to vypadá jako jasné a procházka růžovým sadem. Jenže ...
Žij a nechej žít ... to musí dodržovat i ta druhá strana. Ovšem jedna vždy nenechá žít tu druhou. Neřešme nyní, která častěji. Ptejme se, co by chtěla ta druhá strana. A také se ptejme, co je proto ochotna udělat.

A tak s takovou myšlenkou vycházím z činžovního domu na Bratislavské, smetu ze střechy svého auta obsah vysypaného odpadkového koše a nabírám kurz myčka.
Jsem v klidu, ale ptám se sám sebe ...

Je to v pořádku, že jsem v klidu? Nepodporuji to pokrytectví, že mlčím a nic nedělám?
A co vlastně mám dělat? Něco tu chybí ... nějaké informace, že by špatná komunikace?

Už teď slyším, že se toto nesmí říkat, že BY to mohl NĚKDO považovat za rasismus. Pokud ano, pak jsme opravdu národ pokrytců, kteří na veřejnosti jsou hrdinové a v bezpečí velcí znalci reality ...


Krásný popis této problematiky nalezen zde!