Osobní nástroje
Nacházíte se zde: Úvod Rubriky Publicista Proč velký novinář, spisovatel Egon Ervín Kisch upadl v zapomnění?

Proč velký novinář, spisovatel Egon Ervín Kisch upadl v zapomnění?

— Kategorie:

Egon Ervín Kisch, jehož sto dvacáté narozeniny si nedávno někteří z nás připomněli, se narodil 29. dubna 1885 v domě U dvou medvědů, jednom z nejstarších pražských domů s překrásným renesančním portálem. Zde jeho dědeček Jonas Kisch založil rodinnou dynastii obchodníků se suknem. Egon se narodil jako druhý z pěti synů německého židovského obchodníka Heřmana Kische a jeho manželky Arnoštky Kischové (roz. Kuhové) do poměrů, které v postavení ve středu českého národa nebylo jednoduché.

Motto: „Povinností každého čestného člověka je, aby se postavil na stranu pravdy.“

(E. E. K.)


Byl nejdále, kdo dokázal vyjít za hranice německých národnostních bariér. Vždyť například jeho starší bratr Pavel, zanícený germanofil, ostře zaujatý proti všemu českému, mu leccos mohl vtisknout do vědomí. Bylo však ironií osudu, že právě jeho život a také dalšího ze čtyř Kischových bratrů, skončil v německém koncentračním táboře. Egon Ervín Kisch záhy ovládl český jazyk a nikdy nepropadl nacionalistickým vášním.
Ukazuje to i jeho vynikající stať „Češi a Němci“. Proč se dneska nenastavuje toto Kischovo zrcadlo těm, kdož roní slzy nad tím, jak skvělé prý bylo kdysi v Praze česko-německé soužití? Zřejmě se někomu nehodí do krámu v době, kterou žijeme. Ani při jednom společném česko-německém jihlavském setkání v posledních patnácti letech jsem nikde nečetl, že by se tu kdy vzpomnělo na Egona Ervína Kische. Možná by stačilo, kdyby si uvedený Kischův článek někdy přečetl za dlouhých večerů třeba Jan Ruml nebo Cyril Svoboda.
„S půl milionem Čechů města Prahy nepěstoval Němec žádné styky mimo styky obchodní. Nikdy si nezapálil cigáro zápalkou české Ústřední matice školské, stejně jako si Čech nezapálil z krabičky německého Schulvereinu. Žádný Němec se nikdy neobjevil v české Měšťanské besedě, žádný Čech v německém Kasině. Dokonce i orchestrální koncerty byly výlučně jednojazyčné, výlučně jednojazyčné byly plovárny, sady, hřiště, většina restaurací, kaváren a obchodů.
Promenádou Čechů byla „Ferdinandka“, promenádou Němců „Příkopy“. V husitské době prosadily pražské kostely utraquismus, t j. přijímání podobojí, teď však nebyly utraquistické ani po jazykové stránce. Němci měli své kostely, kam chodili, a Češi také své. Německá a česká univerzita si byly tak vzdálené, jako by jedna byla na severním a druhá na jižním pólu.“ To jsou slova E. E. K.
Kisch nebyl věřícím Židem, ač ctil kořeny svého rodu. Měl mimořádně vyvinutý sociální cit. Kisch sice nevyšel z tíživých sociálních poměrů, sám nepoznal bídu a strádání. Hledal však cestu z osamocenosti židovsko-německého ohraničení v přimknutí k českému prostředí rodného města, především ve vztahu ke specifické vrstvě společenských ztroskotanců, nezaměstnaných, bezdomovců, prostitutek, pasáků, číšníků, spodiny tehdejší Prahy.
Kdo se seznámil s Kischovými vzpomínkami, obsaženými v „Tržišti senzací“, ví, jaké bylo jeho mládí. Po letech „nestudia“ na vysokých školách narukoval v roce 1904 k 16. setnině c. a k. 11. pěšího pluku prince Saského v pražských Albrechtových kasárnách a po roce, kdy vojenský stejnokroj vysvlékl, odjel do Berlína, kde se stal posluchačem Wredovy žurnalistické novinářské školy. Stal se novinářem a spisovatelem a svou kariéru započal v pražském deníku Prager Tagblatt v Panské ulici, kde se mnohem později objevila pamětní deska, dnes nikým neudržovaná a zcela opomíjená. Kisch zde působil a posléze i v deníku Bohemia jako lokálkář, což znamenalo, že pro noviny zajišťoval drobné, leč zajímavé zprávy. Pravidelně přispíval i do českých novin, do Lidových novin, do Šaldovy a Fučíkovy Tvorby, do Rudého Večerníku. Navázal kolegiální styky s Jaroslavem Haškem, Emilem Vachkem, Z. M. Kudějem, F. Sauerem, s Juliem Fučíkem, s Antonínem Mackem i s E. A. Longenem.
V roce 1928 toto své plodné období zhodnotil sám Kisch v knize „Prašná brána“: „ Venku mi dali vysvědčení o radosti a zážitku a síle podání. Myslím, že nikde ve světě jsem toho neprojevil intenzivněji než v Praze. Pohyboval jsem se ve všech jejích sociálních a národnostních vrstvách, cítil jsem se téměř všude dobře, pokusil jsem se je zachytit vášnivým účastenstvím a zakousl jsem se do pražské přítomnosti, budoucnosti i minulosti, jak nikdo z kolegů v povolání mé generace. Kdybych se nebyl snažil o poznání svého rodného města, nebyl bych mohl nikdy dojíti poznání Evropy, ani ne na tolik, jak se mi to podařilo.“
Kisch procestoval jako novinář celou Evropu a poznal i další svět. O kom, než o Egonu Ervínu Kischovi se lze vyjádřit, že si „tykal s celým světem“? Přátelil se s Lunačarským, s Chaplinem, se Sinclarem, s Dolores Ibarruri. Doma se přátelil s Janem Werichem, Jiřím Voskovcem, Jaroslavem Ježkem, Marií Majerovou, s Vladislavem Vančurou, s Františkem Halasem, Petrem Bezručem, Františkem Tichým, Vlastou Burianem, Vítězslavem Nezvalem.
Na své kůži, jako voják a válečný zpravodaj, poznal hrůzy válek. V první světové válce ztratil svého mladšího bratra Wolfganga, aby v té další přišel o dva další. Netajil se nikdy svou levicovou orientací. Podnikal jako lodní dělník cestu na lodi do USA, vypravil se agitovat proti nebezpečí nacismu do Austrálie. Stal se předním bojovníkem proti nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu. Kisch řečnil proti Hitlerovi na dvacetitisícovém shromáždění v Sydney. Nemohl chybět ve Španělsku na straně republikánů.
Do historie žurnalistiky vstoupila Kischova „Korespondence s Adolfem Hitlerem“. Oslovil jej v dopisu: „Milý kolego spojko!“
Kisch Hitlerovi psal jako blízký kolega z války mj. toto: „Tím, že také já jsem byl ve válce nějaký čas obyčejnou spojkou, jsem Ti připomněl, jaký už musil být člověk šplhavec a bázlivec, aby se udržel léta vzadu straně? Jenom docela tupý chlap, když vykonal nějaký hrdinský čin, zůstal u velitelství a nebyl nikdy vybrán k doplnění zdecimovaného mužstva v zákopech. Já jsem neměl to štěstí, abych se ulejval vzadu tak dlouho. Ty, milý Adolfe, jsi to vydržel, všechna čest! ... Je zhola nemožné, aby svobodníka, kterého uznají hodna Ž. K. I. (pozn. Z. H.: Železného kříže I) pokládali čtyři roky za neschopného, aby se stal desátníkem.“
Po Mnichovu byl zcela pochopitelně nucen Egon Ervín Kisch opustit Československo.
V roce 1940, poté kdy uprchl z obsazené Francie, na shromáždění amerického výboru pro spisovatele v exilu mimo jiné řekl:
„ …Když vypukla válka a s cizími antifašisty se počalo zacházet jako s nepřáteli, byli uvězněni a izolováni, ztráceli náladu a cítili se jako živé mrtvoly. Ti, kdož nebyli uvězněni okamžitě, protože byli shodou okolností československými, maďarskými, rakouskými či italskými občany, byli pod dozorem policie a měli po ruce kufřík se dvěma košilemi, dvěma páry ponožek a jedněmi kalhotami pro případ, že by se ozval zvonek a objevila se policie.“
Kisch se nakonec zachránil a z Francie se mu podařilo uprchnout do Ameriky. Ale ani tam neměl na růžích ustláno. Když byla v roce 1940 uz-nána čs. prozatímní vláda v Londýně a Kisch požádal, aby mohl sloužit v československých vojenských jednotkách jako válečný zpravodaj, prověřovala jeho žádost Britská Intelligence Service.
Ta se obrátila na Benešovu kancelář se žádostí. Ta byla zamítnuta. V USA měl pouze tranzitní vízum a musel se rozhodnout kam půjde dál. Původně počítal s Chile, ale nakonec využil skutečnosti, že se v Mexiku zakládala početná kolonie německých antifašistů, k nimž se připojil. Tam ani minutu nezahálel. Píše své další knihy, zajímá se o historii i současnost svého dočasného domova.
Nové problémy však nastávají pro Kische i po 9. květnu 1945. Kisch je člověkem bez domova. Tři čtvrtě roku mu trvá, než se mu podaří zajistit veškerá víza.
Až 21. března 1946 se vrací do Prahy a bydlí se svou ženou Giselou nejprve v hotelu Alcron. Vrací se do rodného města a vyslovuje své odhodlání: „Přijel jsem napsat knihu o novém Československu. Už jsem začal, potkal jsem mnoho mrtvých. Stojí před každým domem, hledí z každého okna. Dívají se na mě staří přátelé, příbuzní. Umřeli nacismem. Je to smutný pocit vracet se na hřbitov.“
Kisch se vrhá do práce. Zúčastňuje se soudního přelíčení s K. H. Frankem. Ví, že pražští Němci se zachovali jako pátá kolona Hitlerova režimu a odsun chápe jako spravedlivé rozhodnutí světových velmocí. Chce napsat knihu o poválečném budování vlasti, Československé republiky. Plány se neuskutečnily. Onemocněl už v listopadu 1947. Lékaři mu nařídili nekouřit, klid, žádnou vyčerpávající práci. Kisch však neuměl žít napolovic. Byl špatným pacientem. Čtyřiadvacátého března 1948 dostal záchvat mozkové mrtvice. Byl hospitalizován v pražské Všeobecné nemocnici v Kateřinské ulici. Zemřel 31. března 1948.
Boj o Kische nikdy neskončil. Po tragických padesátých letech vznikaly otázky, jak by v nich E. E. K. obstál či neobstál. Vždycky se kolem jeho osobnosti za života i po smrti objevili jeho protivníci, kteří usilovali o jeho zapomnění. Jeho jméno nese Novinářská cena Egona Ervína Kische (byla udělována i Československým svazem novinářů) a je udělována každoročně Klubem autorů literatury faktu, spolu s Obcí spisovatelů českým i slovenským autorům.
Knihy Egona Ervína Kische přestaly v České republice v posledních patnácti letech vycházet. Kromě jedné drobné prózy z dílny nakladatelství Akropolis Jiřího Tomáše Kisch (počátkem devadesátých let), upadl Kisch
a jeho tvorba v úplné zapomnění.  Jeho památník na hrobě Vinohradského hřbitova vedle krematoria v Praze 10 – Strašnicích byl mnohokrát v minulých letech poničen a jeho bronzová busta zcizena.
Kischova busta zmizela, stejně jako nedávno zmizely pražské busty Petra Bezruče a Jana Zrzavého.
Tak se nakonec není třeba zase tolik divit. Ale smířit se s tímto prapodivným folklórem doby považuji za provinění a za hřích na památce velkých osobností, mezi něž zcela po právu Egon Ervín Kisch patří.


Zdeněk Hrabica
(Honorář na Fond NO)

Akce dokumentů

dotaz

Autor: Michaela , čas: Pátek 04.04.2008 20:45
Dobry den,
prosim Vas,nevite,kde by se dala sehnat kniha od E.E.Kische-Vojakem prazskeho sboru?
Dekuji...Cernohorska {MisickaCernohorska@seznam.cz}