USA 06 (1.): První kontakt

Cílem těchto mých stručných sdělení nemá být jednobarevné označení toho, co je lepší, co je horší. Sám nemám rád závěry, odsouzení na základě povrchních informací pouze z doslechu, tisku a následně zcela mylných domněnek. Již jsem se mnohokrát přesvědčil, že ne všechno je tak krásně barevné a naopak ne vše je bezpodmínečně černobílé.

A tak si sbírám indicie do své vlastní sbírky vědomostí, které se ukládají někde na pozadí mozku a vytváří pohled na svět. Sbírám informace a domnívám se. Domnívám se, že jsem stále blíž pravdě. Ovšem i pravda má mnoho rozměrů a není v moci jedince aby jich poznal více, než několik. 

Zkuste sami malý trénink, stačí se pokusit na chvíli vtělit do života druhého. Vidět jeho svět, jeho očima a vrcholem takového mistrovství vidět jeho očima sama sebe.
Toto cvičení se mi v evropských podmínkách celkem dařilo, nevím, čím to je ale to samé se mi vůbec nedařilo za "velkou louží".

Vzpomenu-li si na magické noční přistání v Los Angeles, kdy se Airbus otřásl a tím zaznamenal mou přítomnost v tajemné Americe. Přichystaný registrační lístek pro imigračního úředníka jsem ukázal poprvé hned po výstupu z trupu letadla. Jednalo se o zážitek "objevení Ameriky", však velkým napětím, co bude dál. Následovali jsme proud cestujících a po chvíli jsme skončili ve frontě. Pohledem na přichystané pasy kolem čekajících ze mne napětí postupně opadávalo.

Až tady jsem si uvědomil jak malý mikrob jsem. Vedle mne stojí celý svět. Dobře jsem vnímal všechny pohyby kolem mne, žádná nervozita nebyla ani mezi ukrajinskými, rumunskými, čínskými pasy. Ježily se mi vlasy nad možnou otázkou úředníka a s obavami jsem očekával předem avizované "ponížení".

ˇPravděpodobně k mé smůle se zrovna žádné ponížení nekonalo. Očekával jsem alespoň jednoho vráceného zpět za drastických okolností. Má ruka stále mačkala malý Ixus připraven v poloze záznamu. Ač připraven fotit, nic se nekonalo. Úředníkovi jsem věnoval opět svůj otisk prstu a na otázku, kde chci bydlet jsem prozradil hotel Luxor v Las Vegas. Byl jsem propuštěn. A byl jsem v Americe.

Unaven po třinácti hodinách letu jsem vše kolem sebe vnímal tak nějak napolovic. Naštěstí se Martin orientoval za svým idolem osobního vozu velice dobře a po půl hodince jsme stáli v Alamo. Vybrali jsme si obyčejné, průměrné, nenápadné auto (full size). Tady máte fakturu, povídá úředníček, slouží zároveň jako techničák. Na dotaz, které auto přesně a kde jsou klíče, nám bylo oznámeno, že v prvním patře si máme některé vybrat a klíče jsou prý ve dveřích vozu. Byla to pravda. Vybrali jsme si, naložili zavazadla, doplnili jsme výbavu auta o vlastní GPS a vyjeli jsme ...

Hmmm ... šestiválec Pontiac, v kůži a plné výbavě v ceně za týden velice podobnou výpůjčku Octávie u nás mi opravdu nedala spát. Na tu cestu z letiště na hotel Sheraton nezapomenu. Na pokoji jsem sice okamžitě padl naznak, ovšem po chvíli mi opravdu nedalo, abych nevytáhl laptop a nevyužil místního RJ45 s 10MBps. Na Skype se mi zazelenaly některé kontakty, z nich jeden se mě ptá: " ... tak co Amerika?".

Tehdy má odpověď zněla: ... jsem unaven, moc nevidím a to, co vidím, to vůbec nechápu ..."